další
předchozí
položky

Article

Zaostřeno – voda ve městě

Změnit jazyk
Article Publikováno 13.11.2018 Poslední změna 29.08.2023
12 min read
Photo: © D. Aydemir / EEA
Spolehlivý zdroj čisté vody považujeme často za samozřejmost. Otočíme kohoutkem a teče čistá voda, použijeme ji a „špinavá“ voda odteče odpadem. Pro velkou většinu Evropanů je voda v domácnostech pitná a dostupná 24 hodin denně. Krátký okamžik mezi otočením kohoutku a odtečením do odpadu představuje pouze velmi malou část její celkové cesty. Hospodaření s vodou ve městě se neomezuje jen na veřejné vodovodní systémy. Změna klimatu, urbanizace a změny říčních koryt mohou ve městech vést k častějším a ničivějším povodním, což pro správní orgány představuje stále větší výzvu.

V průběhu dějin lidé osidlovali a stavěli města v blízkosti řek či jezer. Ve většině případů přinášely potoky čistou vodu a odnášely znečištění. Jak město rostlo, jeho celková poptávka po čisté vodě a množství vypouštěné znečištěné vody rostly spolu s ním. Ve středověku většina evropských řek protékajících městem sloužila jako přírodní kanalizace. V souvislosti s industrializací, která začala v 18. století, se do řek začaly dostávat znečišťující látky uvolněné z průmyslu. Ti, kteří neměli přístup ke studni, si museli nosit vodu z řeky – to byl namáhavý každodenní úkol, který většinou prováděly ženy a děti.

Odpad stékal ulicemi a vyšší hustota obyvatelstva znamenala, že se šířily velmi rychle nemoci , které měly na město ničivé dopady – jak na jeho obyvatelstvo, tak na jeho hospodářství. Zdravé město znamenalo zdravou pracovní sílu, která je nezbytná pro hospodářskou prosperitu. Proto investice do veřejného vodovodního systému představovala nejen řešení zdravotních problémů vyplývajících z kontaminace vody, ale též zabránila hospodářským ztrátám z důvodu nemoci pracovní síly, a současně uvolnila čas, který se dříve trávil nošením vody.

Veřejné služby nejsou nic nového. Již před tisíci lety lidé pochopili, že přístup k čisté vodě je základní podmínkou veřejného zdraví a kvality života. Před 4 000 lety starověcí Mínoané na Krétě používali podzemní hliněné trubky pro rozvod vody a kanalizaci, jakož i splachovací záchod, jak bylo zjištěno během vykopávek paláce v Knóssu. Jiné starověké civilizace po celém světě stavěly podobná sanitační zařízení s tím, jak jejich města rostla a jak čelily podobným problémům.

Dnes je význam přístupu k čisté vodě a kanalizaci zakotven v cílech udržitelného rozvoje Organizace spojených národů, konkrétněji pak v cíli č. 6 „Zajistit všem dostupnost vody a sanitačních zařízení a udržitelné hospodaření s nimi“. V této oblasti jsou evropské země na poměrně vysoké úrovni. Ve většině evropských zemí je k veřejnému vodovodnímu systému připojeno více než 80 % celkového obyvatelstva.

Stále větší poptávka

Navzdory investicím do infrastruktury a zdokonalování technologií je hospodaření s vodou ve městě – ať už jde o vodu přitékající, nebo odtékající – stále stejně složitý úkol jako dříve, ale přibyly některé nové výzvy.

V řadě měst představuje výzvu už jen samotné množství vody. Více lidí potřebuje a spotřebovává více vody. V současnosti žijí ve městech a městských oblastech asi tři čtvrtiny evropského obyvatelstva. Některá tato města mají miliony obyvatel soustředěných na poměrně malém území. V minulosti velikost města záležela hlavně na dostupnosti vodních zdrojů v okolí. Řada měst v Evropě, včetně Athén, Istanbulu a Paříže, v současnosti využívá vzdálené vodní zdroje, které se nacházejí někdy až 100–200 kilometrů od města. Odčerpání vody může mít negativní dopady na ekosystémy, které na dané řece nebo jezeře závisejí.

V závislosti na velikosti sítě veřejné dodávky vyžaduje úkol dodávat čistou vodu a shromažďovat odpadní vodu síť přečerpávacích stanic, které mohou spotřebovávat velké množství energie. Pokud tuto elektrickou energii vyrábějí elektrárny spalující fosilní paliva, jako je uhlí nebo ropa, může být veřejná vodovodní síť zodpovědná za významné množství emisí skleníkových plynů, a přispívá tak ke změně klimatu.

Voda ve veřejné vodovodní síti musí mít vyšší kvalitu než voda pro jiná odvětví, protože tato voda se používá k pití, vaření, sprchování, praní oblečení a mytí nádobí. Průměrně se pro spotřebu domácností v Evropě dodává každý den 144 litrů sladké vody na osobu na den bez započtení recyklované, opětovně využívané a odsolené vody. To je téměř trojnásobek celkového požadavku na vodu stanoveného pro zajištění základních lidských potřeb. Bohužel ne všechna dodávaná voda se skutečně spotřebuje.

Předcházení únikům a „ztracená“ voda

Moderní veřejné vodovodní sítě sestávají z nekonečného potrubí a přečerpávacích systémů. A postupem času potrubí praská a uniká z nich voda. Až 60 % distribuované vody může být „ztraceno“ kvůli únikům v distribuční síti. Třímilimetrová díra v potrubí může vést ke ztrátě 340 litrů vody denně – což zhruba odpovídá spotřebě jedné domácnosti. Pokud zabráníme únikům, můžeme dosáhnout významných úspor vody. Například na Maltě činí současná obecní spotřeba vody asi 60 % úrovně z roku 1992 a tohoto značného snížení bylo dosaženo zejména díky řízení úniku vody.

K plýtvání vodou dochází též na konci potrubí. Správní orgány a vodárenské společnosti mohou přijmout různé přístupy, včetně politik naceňování vody (např. ukládání poplatků nebo tarifů za spotřebu vody), podpory používání zařízení spořících vodu (např. na sprchových hlavicích nebo kohoutcích, při splachování záchodu) nebo v rámci vzdělávacích a osvětových kampaní.

Kombinace opatření – politiky naceňování pro úsporu vody, omezení úniků, instalace zařízení šetřících vodou a účinnějších domácích spotřebičů – by mohly pomoci ušetřit až 50 % odčerpané vody. Spotřeba by v Evropě mohla být snížena na 80 litrů na osobu za den.

Tyto možné úspory nejsou omezeny množstvím dostupné vody. A co je důležitější, úspora vody vede rovněž k úspoře energie a dalších zdrojů používaných k odčerpání, přečerpávání, dopravě a úpravě vody.

Čištění městských odpadních vod

Když voda opustí naše domácnosti, je znečištěna odpadem a chemickými látkami, včetně fosfátů používaných v čisticích přípravcích. Odpadní voda se nejprve shromažďuje v systému pro odvádění odpadních vod a pak se čistí v určeném zařízení, aby se z ní odstranily složky, které škodí životnímu prostředí a lidskému zdraví.

Podobně jako dusík funguje i fosfor jako hnojivo. Přebytečné množství fosfátů ve vodních útvarech může vést k nadměrnému růstu některých vodních rostlin a řas. Tím se snižuje množství kyslíku ve vodě a jiné druhy se dusí. Právní předpisy EU tyto dopady uznávají a stanovují přísné limity pro obsah fosforu v různých výrobcích, včetně čisticích přípravků pro domácnosti, což vedlo v uplynulých desetiletích ke značnému zlepšení.

Podíl domácností připojených k čistírnám odpadních vod se v Evropě liší. Ve střední Evropě ([1]) například podíl připojených domácností tvoří 97 %. V jihoevropských, jihovýchodoevropských a východoevropských zemích je toto číslo obecně nižší, ačkoliv se za posledních 10 let zvýšilo a dosáhlo asi 70 %. Navzdory značnému zlepšení v uplynulých letech stále není připojeno k čistírně odpadních vod v Evropě asi 30 milionů lidí. To, že nejsou připojeni ke kolektivní čistírně, nutně neznamená, že všechna jejich odpadní voda se uvolňuje bez čištění do životního prostředí. V řídce osídlených oblastech by náklady na připojení domů ke kolektivním čistírnám mohly být značně vyšší než celkové přínosy a odpadní vody z těchto domů mohou být čištěny v zařízeních malého rozsahu a mohou být dobře spravovány.

Poté, co bude použitá voda řádně vyčištěna, se může vrátit do přírody, kde doplní zdroje v řekách a podzemních vodách. Avšak i ty nejmodernější čistírny odpadních vod nemusí zcela odstranit všechny znečišťující látky – zejména mikroplasty a nanoplasty, které se často používají ve výrobcích osobní hygieny. Z nedávné analýzy agentury EEA přesto vyplývá, že řeky a jezera nacházející se v oblasti velkých a malých evropských měst jsou stále čistější díky lepšímu čištění odpadních vod a rekultivačním projektům.

Alternativou je přímé opětovné využití vody poté, co byla vyčištěna, ale dosud se ročně opětovně využívá pouze asi 1 miliarda metrů krychlových vyčištěné městské odpadní vody, což odpovídá asi 2,4 % vyčištěné městské odpadní vody nebo méně než 0,5 % ročně odčerpané sladké vody v EU. Evropská komise uznala možné přínosy opětovného používání vody a navrhla v květnu 2018 nová pravidla na podporu a usnadnění opětovného využívání vody v EU pro zavlažování v zemědělství.

Masová turistika v době změny klimatu

Rovněž vyvstává otázka řízení dodatečné poptávky. Mnohá evropská hlavní města a města na pobřeží jsou oblíbenými turistickými destinacemi. Abychom znázornili rozměr tohoto problému, představme si například širší region Paříže. V roce 2017 byly veřejné orgány pověřeny úkolem zajistit čistou vodu a vyčistit odpadní vodu nikoliv pouze pro 12 milionů místních obyvatel, ale též pro takřka 34 milionů turistů. Turisté dokonce tvoří asi 9 % celkové roční spotřeby vody v Evropě.

V některých případech může působit souhra faktorů. Barcelona je město s cca 1,6 milionu obyvatel v oblasti, kde je přirozený nedostatek vody. Podle barcelonské radnice, v roce 2017 navštívilo město 14,5 milionu turistů. Dramatické sucho trvající několik let v řadě pak v roce 2008 vedlo k nebývalé vodní krizi. Před letní sezónou byly vodní nádrže plné jen asi z 25 %. Vedle osvětových kampaní a významných omezení v oblasti spotřeby byla Barcelona donucena dovážet vodu z jiných částí Španělska a z Francie. V květnu začaly v přístavu vykládat svůj vzácný náklad lodě přepravující sladkou vodu.

Od té doby byla přijata řada opatření. Město investovalo do odsolovacích zařízení, investuje do opětovného využívání vody a přišlo s plánem, jak šetřit vodou. Navzdory těmto opatřením Barcelonu i nadále ohrožuje nedostatek vody a vyvolává veřejnou diskusi, což je správné. Projekce změny klimatu pro středomořský region předpokládají extrémnější vlny veder a změny v úrovni srážek. Jinými slovy se bude muset řada středomořských měst vypořádat s větším horkem a menším množstvím vody.

Jak si poradit s příliš velkým množstvím vody

Nedostatek vody může být velký problém, ale příliš velké množství vody může vyvolat katastrofu. V roce 2002 byla Praha postižena ničivými povodněmi, při kterých přišlo o život 17 lidí a 40 000 lidí bylo třeba evakuovat. Celková škoda, kterou město utrpělo, činila 1 miliardu EUR. Od této katastrofy město investovalo mnoho peněz do vývoje účinnějšího systému protipovodňové ochrany, která je převážně založena na „šedé infrastruktuře“ – jedná se o umělé konstrukce z betonu, jako jsou pevné a mobilní bariéry a pojistné ventily v kanalizační síti podél řeky Vltavy. Odhadované celkové náklady těchto opatření až do roku 2013 činily 146 milionů EUR, ale z analýzy nákladů a přínosů vyplynulo, že přínosy budou větší než náklady i v případě, že k podobné události dojde za příštích 50 let jen jednou.

Praha není jediným případem města ohroženého říční povodní. Naopak, odhaduje se, že tomuto nebezpečí čelí 20 % evropských měst. Zábor půdy v městských oblastech (tj. zábor půdy infrastrukturou, jako jsou budovy, silnice a chodníky) a přeměna mokřadů pro jiné účely snižuje schopnost přírody absorbovat nadbytečnou vodu, a tudíž zvyšuje zranitelnost měst, pokud jde o povodně. Ačkoliv se šedá infrastruktura používá už celá staletí, může být někdy nedostatečná, nebo dokonce škodlivá, zejména když změna klimatu přináší extrémnější počasí, které může mít za následek vyšší hladinu povodní. Kromě toho je velmi nákladná a může zvyšovat riziko povodní níže po proudu. Práce s přírodními krajinnými prvky (které se často v politických kruzích označují za „přírodní řešení“ a „zelenou infrastrukturu“), jako jsou záplavová území a mokřady, může být levnější, snazší na údržbu a zcela jistě ekologičtější.

Dalším případem města, kde příliš velké množství vody působilo v minulosti potíže, je Kodaň. Tentokrát nešlo o říční povodně, ale o intenzivní deště. V uplynulých letech způsobily v Kodani zkázu čtyři případy intenzivního deště, přičemž k tomu největšímu došlo v roce 2011 a náklady na škody se vyšplhaly až k 800 milionům EUR.

Plánu řízení průtrže mračen pro Kodaň, který byl přijat v roce 2012, se posuzovaly náklady různých opatření. Další investice do sítě kanalizace by samy o sobě nevyřešily problémy, protože nezbytné investice by byly velmi vysoké a město by stejně bylo zaplavené. Podle plánu by nejlépe fungovala kombinace tradiční „šedé infrastruktury“ a přírodních řešení. Vedle rozšíření kodaňské kanalizační sítě se v současnosti do roku 2033 provádí asi 300 projektů, které se zaměřují na lepší retenci a odvodnění. Mezi tyto projekty patří zajištění více zelených ploch, obnovení potoků, výstavba nových kanálů a vytváření jezer.

Ať už jde o zajištění spolehlivé dodávky čisté vody, čištění odpadní vody nebo přípravu na povodně či nedostatek vody, je jasné, že hospodaření s vodou ve městě vyžaduje dobré plánování a předvídavost.

 



([1])            Pro účely těchto odhadů jsou země seskupeny takto: středoevropskými zeměmi se rozumí Belgie, Dánsko, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Rakousko, Švýcarsko a Spojené království; jihoevropskými zeměmi se rozumí Itálie, Malta, Řecko a Španělsko; jihovýchodoevropskými zeměmi se rozumí Bulharsko, Rumunsko a Turecko a východoevropskými zeměmi se rozumí Česká republika, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko a Slovinsko.



 

Permalinks

Geographic coverage

Temporal coverage

Značky

Kategorie:
Kategorie: water, freshwater
Akce dokumentů