Změna jídelníčku, změna krajiny – zemědělství a potraviny v Evropě

Změnit jazyk
Article Publikováno 16.12.2019 Poslední změna 20.12.2019
14 min read
Většina potravin, které jíme, je produkováno na půdě v krajině. Potraviny, které jíme, a způsob, jakým je produkujeme, se v posledním století spolu s evropskou krajinou a společností výrazně změnily. Intenzifikace zemědělství umožnila Evropě vyrábět více potravin a za dostupnější ceny, avšak na úkor životního prostředí a tradičního zemědělství. Nadešel čas přehodnotit náš vztah k potravinám, které jsme si nabrali na talíř, k zemi a ke skupinám obyvatel, které je produkují.

Zemědělství znamenalo vždy více než jen produkci potravin. Po celá staletí zemědělství formovalo evropskou krajinu, místní skupiny obyvatel, hospodářství a kultury. Před sto lety byl venkov posetý malými hospodářstvími a domy v městských oblastech měly často zahrádky pro pěstování zeleniny. Trhy nabízely místní sezónní produkty a maso bylo pro většinu Evropanů něčím mimořádným. V posledních 70 letech se však zemědělská potravinářská výroba stále více vyvíjí z místní činnosti do globálního průmyslu zaměřeného na zabezpečení potravy pro rostoucí počet obyvatel s globalizovanými chutěmi jak v Evropě, tak ve světovém měřítku. Evropané si dnes mohou dopřát jehně z Nového Zélandu s rýží z Indie a k tomu si objednat kalifornské víno a brazilskou kávu. Čerstvá rajčata pěstovaná v nizozemských nebo španělských sklenících lze zakoupit po celý rok.

Ve stále více urbanizovaném a globalizovaném světě musí být zemědělci schopni vyrábět rostoucí množství potravin. Zvyšující se konkurence si vyžádala úspory, tedy intenzivní zemědělskou produkci, jež dává výhodu větším korporacím, často specializovaným na pěstování několika druhů plodin nebo hospodářských zvířat ve větších oblastech se zabezpečeným přístupem na trhy po celém světě. Evropské zemědělství nebylo výjimkou.

Zemědělství v Evropě: zaměření na větší produkci

Potrava je základní lidskou potřebou, stejně jako vzduch a voda. Ať už kvůli přírodní katastrofě nebo špatným politikám, nedostatečný přístup k dostatečnému množství potravin může vést k hladovění celých skupin obyvatelstva. Proto se na produkci potravin vždy pohlíželo nejen jako na činnost jednotlivých zemědělců, ale také jako na otázku vnitrostátní politiky a bezpečnosti, včetně hospodářské bezpečnosti. V 19. století většina Evropanů pracovala v zemědělství. Podíl pracovní síly, jenž představují zemědělci, však od té doby klesá, zejména z důvodu zvýšeného využívání zemědělských strojů a lepších příjmů z pracovních míst ve městech.

V této souvislosti se členské státy EU dohodly na společné zemědělské politice[i], která byla původně zaměřena na zajištění dostatečného množství potravin za dostupné ceny v Evropě. To rovněž předpokládalo, že by na své půdě musel zůstat dostatečný počet zemědělců a obhospodařovávat ji. Celosvětová konkurence může snižovat ceny a zemědělci se dostane jen zlomek konečné prodejní ceny. Postupem času společná zemědělská politika integrovala opatření na pomoc venkovskému hospodářství obecně a na snížení dopadů zemědělství na životní prostředí a ochranu půdy[ii].

V posledních desetiletích se rozloha půdy využívané k zemědělským účelům v Evropě zmenšila v důsledku rozšiřování městských oblastí a v menší míře i rozšiřování lesů a zalesněných území. Dnes se více než 40 % rozlohy Evropy využívá k zemědělským činnostem. V roce 2016 bylo v EU více než 10 milionů hospodářství[iii] (zemědělských podniků) a přibližně 3 % z nich využívalo více než polovinu zemědělské půdy[iv]. Přibližně dvě třetiny evropských zemědělských podniků má rozlohu menší než 5 hektarů (50 000 m2, což odpovídá zhruba sedmi fotbalovým hřištím) a skládají se převážně ze zájmových a soběstačných hospodářství, která spotřebovávají více než polovinu své produkce. Mnoho zemědělských společenství, zejména v oblastech s nižší zemědělskou produktivitou, čelí opouštění půdy a zmenšujícímu se počtu obyvatel a jejich stárnutí, což na drobná hospodářství vyvíjí další tlak.

Evropská zemědělská krajina se stále více vyznačuje nízkou úrovní diverzifikace pěstovaných plodin, přičemž na rozsáhlých oblastech a na stále větších polích se pěstuje pouze několik plodin, jako je pšenice nebo kukuřice. V takových krajinách s intenzivní zemědělskou činností je biologická rozmanitost významně omezena ve srovnání s krajinou, jež se vyznačuje menšími poli s různými plodinami, která jsou oddělena alejemi keřů a lesíky.

Intenzivní zemědělství: vyšší produkce, ale také vyšší dopady

Vyšší produktivity bylo rovněž dosaženo částečně díky zvýšenému používání syntetických chemických látek, jako jsou hnojiva a pesticidy. V průběhu historie zemědělci používali k hnojení půdy a ke zvýšení produktivity hnojivo nebo minerály. Hnojiva fungují na základě přidávání živin do půdy, které jsou nezbytné pro růst rostlin.

Minerální hnojiva byla vynalezena počátkem 20. století a uváděna na trh ve velkém měřítku od 50. let 20. století s cílem vyřešit problém „vyčerpání dusíku v půdě“ a tím zvýšit produktivitu. Minerální hnojiva obsahují převážně dusík, fosfor a draslík, v menší míře také další prvky, jako je vápník, hořčík, síra, měď a železo. Zemědělství se také spoléhá na přípravky na ochranu rostlin, širokou škálu převážně chemických látek zaměřených na odstranění nežádoucích plevelů, hmyzu a hub, které poškozují rostliny a omezují růst rostlin.

Na jedné straně minerální hnojiva a pesticidy zajistily větší výnos při sklizních, což umožnilo zajištění potravin pro rostoucí počet obyvatel v Evropě i ve světě. Růst produkce také učinil potraviny dostupnějšími.

Na druhé straně však ne všechen aplikovaný dusík rostliny zachytí. Nadměrné používání syntetických chemických látek může kontaminovat půdu, řeky, jezera a podzemní vody v širší oblasti, a tyto látky se dokonce dostávají i do atmosféry v podobě oxidu dusného, což je po oxidu uhličitém a metanu jeden z hlavních skleníkových plynů. Některé pesticidy škodí opylovačům, včetně včel. Bez opylovačů zkrátka nelze vyrobit dostatek potravin.

Evropské země produkují podstatně více masa než v 60. letech 20. století. A produkce masa, zejména hovězího, vyžaduje výrazně více půdy a vody než rostliny. Chov dobytka současně produkuje metan[i] a oxid dusný, což jsou plyny s velmi silným skleníkovým efektem. Odhaduje se, že podíl hospodářských zvířat na celkových emisích skleníkových plynů činí více než 10 %.

Neudržitelné využívání půdy poškozuje její úrodnost

Dlouhodobá zemědělská produktivita půdy závisí na jejím celkovém zdraví. Bohužel, pokud budeme tento zdroj nadále používat tak jako doposud, mimo jiné také snížíme schopnost půdy produkovat dostatek krmiv a potravin vhodných pro lidskou spotřebu.

Existuje mnoho tlaků, které intenzivní zemědělství vyvíjí na krajinu a půdu, včetně kontaminace, eroze a zhutnění způsobené těžkými zemědělskými stroji. Rostoucí počet studií zdůrazňuje, jak rozšířená jsou rezidua chemických látek[ii] používaných v pesticidech a hnojivech po celé Evropě ([1]). U některých chemických prvků, jako je měď a kadmium, vzorky půdy z některých oblastí vykazují kriticky vysokou úroveň. Nadměrné množství živin (dusík a fosfor) proměnilo život v jezerech, řekách a mořích a nedávná hodnocení agentury EEA ([2]) týkající se vody vyzývají k bezodkladnému snížení množství živin s cílem zabránit dalšímu poškození těchto ekosystémů.

Kromě ovlivnění půdních zdrojů a biologické rozmanitosti půdy tato zvýšená produkce potravin také neplánovaným způsobem ovlivnila náš způsob stravování.

Změny ve stravovacích návycích s sebou přinášejí nové problémy

Pět ze sedmi nejdůležitějších rizikových faktorů ovlivňujících zdraví (vysoký krevní tlak, vysoká hladina cholesterolu, obezita, nadměrná konzumace alkoholu a nedostatečná konzumace ovoce a zeleniny), jež způsobují předčasná úmrtí, souvisí s tím, co jíme a pijeme. Více než polovina dospělé populace v Evropě[iii] je klasifikována jako trpící nadváhou, včetně více než 20 % osob, které jsou klasifikovány jako obézní. Rovněž dětská obezita vzbuzuje rostoucí obavy.

Ve srovnání se situací před 50 lety konzumují Evropané více jídla na osobu. Příjem živočišných bílkovin, zejména masa a mléčných výrobků, se v tomto období zdvojnásobil a v současné době činí dvojnásobek celosvětového průměru. V průměru každý rok dospělí Evropané snědí například 101 kg obilovin a 64 kg masa na osobu. Tento údaj v posledních letech mírně klesá, ale stále se nachází výrazně nad celosvětovým průměrem. Spotřebujeme také více cukru a výrobků z cukru (13 kg) než ryb a mořských plodů (10 kg).

Současně se v Evropě každý rok vyplýtvá[iv] 88 milionů tun potravin, což odpovídá 178 kg na osobu. Plýtvání potravinami znamená, že se plýtvá také všemi zdroji využívanými k výrobě potravin, tedy vodou, půdou a energií. A znečišťující látky a skleníkové plyny uvolňované během výroby, dopravy a uvádění na trh přispívají k poškozování životního prostředí a změně klimatu.

Po celém světě však existují miliony lidí, kteří nemají přístup k dostatečnému množství výživných potravin. Podle Organizace pro výživu a zemědělství Organizace spojených národů trpělo v roce 2017 podvýživou 820 milionů lidí[v] po celém světě. Podle Eurostatu si 12 % Evropanů v roce 2017 nemohlo dovolit[vi] jíst každý druhý den kvalitní jídlo.

Je zřejmé, že zvýšená produkce potravin neznamená vždy lepší výživu pro každého. Jedná se o široce uznávaný problém a jsou zavedena evropská a celosvětová opatření zaměřená na řešení plýtvání potravinami[vii] a podvýživy, včetně cílů udržitelného rozvoje č. 2: Konec hladu[viii] a č. 12: Odpovědná výroba a spotřeba[ix]. Zdravější způsoby stravování a minimalizování plýtvání potravinami, včetně rovnoměrného rozdělení zdravých a výživných potravin ve společnosti a po celém světě, by mohly snížit některé dopady na zdraví, životní prostředí a klima spojené s potravinami vyrobenými na zemi.

Vzájemně soupeřící požadavky na zemědělskou půdu

Společná zemědělská politika EU a jednotný trh dělají z potravin vyráběných v celé EU v souladu s vysokou úrovní bezpečnostních norem běžnou součást našeho každodenního života. Spolu s tímto obchodem s potravinami uvnitř Unie dováží a vyváží[x] EU zemědělské produkty do ostatních částí světa, což v roce 2018 představovalo 7 % veškerého obchodu mimo trh EU. EU dováží ve velkém objemu čerstvé ovoce a zeleninu a vyváží nápoje, lihoviny a maso. Obchod s potravinami nepřímo znamená, že EU dováží a vyváží půdní zdroje. Spolu s výrobou palmového oleje je rostoucí celosvětová spotřeba masa jednou z hybných sil odlesňování tropických pralesů, jež se často přeměňují na pastviny pro hovězí dobytek nebo palmové plantáže.

Půda se však neobdělává jen kvůli produkci potravin nebo krmiv pro zvířata. Rostoucí podíl zemědělské půdy v Evropě se využívá k pěstování plodin, jako jsou řepka, cukrová řepa a kukuřice pro výrobu biopaliv. Vzájemně soupeřící požadavky vyvíjejí další tlak na půdu obecně a zejména na zemědělskou půdu, v souvislosti s pěstováním plodin pro výrobu biopaliv. Biopaliva jsou vnímána jako nástroj ke snižování emisí skleníkových plynů, to však závisí na způsobu jejich výroby a na tom, jaký rostlinný materiál používají. Různá biopaliva mají nezamýšlené negativní důsledky pro životní prostředí. S cílem předcházet těmto výsledkům EU přijala řadu kritérií udržitelnosti[xi], aby omezila škodlivé dopady biopaliv na životní prostředí, včetně půdních zdrojů.

Dopad EU na životní prostředí, jenž se týká zdrojů obsažených na zemi a v půdě, se neomezuje pouze na území EU. Evropané konzumují zemědělské produkty dovážené ze zbytku světa. Krajina a půda jsou spolu s dalšími zdroji, jako je voda a energie, v zemích vyvážejících do EU ovlivněny vysokou úrovní spotřeby v Evropě. S cílem zajistit pravidelnost zásobování se mohou nadnárodní korporace také rozhodnout pro zakoupení rozlehlých pozemků ve třetích zemích, aby uspokojily evropské spotřebitele.

Podle nedávné zprávy[xii] Mezivládní vědecko-politické platformy pro biologickou rozmanitost a ekosystémové služby byla kvůli degradaci půdy snížena úrodnost přibližně jedné čtvrtiny celosvětového zemského povrchu. Klesající populace opylovačů může každý rok vést ke ztrátám úrody v hodnotě až 500 miliard EUR.

Co přinese budoucnost

Podle odhadů Organizace spojených národů[xiii] se v příštích 30 letech celosvětová populace zvýší o 2 miliardy, a to na 9,7 miliardy lidí v roce 2050. Toto zvýšení samo o sobě znamená, že musíme změnit způsob, jakým pěstujeme, vyrábíme a konzumujeme potraviny. Výroba potravin se bude muset zvýšit, přitom se však musí zohlednit změna klimatu.

Způsob, jakým potraviny v současné době na zemi produkujeme, však na tento omezený zdroj již vyvíjí příliš velký tlak. Současně může mít snížení množství potravin vyrobených v Evropě a uspokojení domácí poptávky zvýšením dovozů vážný dopad na světové potravinové trhy, zvýšení ceny potravin a může vystavit zranitelné skupiny obyvatel riziku další podvýživy.

Naléhavost této situace vyžaduje přehodnocení našeho vztahu k potravinám –jde o to, co jíme, i o to, jak to vyrábíme. S největší pravděpodobností to bude vyžadovat konzumaci menšího množství masa a mléčných výrobků a většího množství sezónního ovoce a zeleniny. Je vyvíjeno a uváděno na trh „maso“ a „mléko“ rostlinného původu nebo jiné potravinové výrobky s podobnými výživovými hodnotami, ale s výrazně nižšími vstupy (včetně půdy, vody a energie). Otázkou je, zda se tyto alternativy stanou v našich nákupních koších normou, a nikoli výjimkou.

Také to bude vyžadovat omezení plýtvání potravinami na polích, v obchodech i v domácnostech. S cílem uspokojit rostoucí poptávku po potravinách a zabránit dalšímu odlesňování bude v některých oblastech muset pokračovat intenzivní produkce, ale musíme zastavit kontaminaci, která s ní souvisí. Za účelem zajištění udržitelné produkce potravin bude v některých oblastech nutné řešit i úbytek obyvatelstva, a to prostřednictvím povzbuzení většího počtu lidí k tomu, aby se starali o půdu, chránili místní biologickou rozmanitost a vyráběli vysoce kvalitní produkty.

 

Dusík: klíč k růstu rostlin


Rostlinu tvoří převážně vodík, kyslík, uhlík a dusík. Rostliny mohou snadno získat uhlík, vodík a kyslík z vody a oxid uhličitý z atmosféry, u dusíku je tomu jinak. Dusík může být z půdy po několika sklizních vyčerpán.

Dusík tvoří více než 70 % naší atmosféry, ale rostliny nemohou dusík ve formě, v jaké se nachází v atmosféře, využívat. Pouze některé volně žijící bakterie a bakterie žijící v symbióze s rostlinami (zejména bakterie žijící v symbióze s luštěninami) mohou transformovat atmosférický dusík do formy, kterou mohou rostliny využívat. Aby půda mohla doplnit zásoby dusíku, v tradičních zemědělských postupech se mezi sklizní a setím další plodiny nechává půda ležet ladem nebo se vysejí luštěniny.



([1]) Viz zpráva SOER 2020, kapitola o využívání půdy a země (připravuje se).

([2]) Zprávy agentury EEA č. 7/2018, 11/2018, 18/2018, 23/2018, viz hlavní zdroje agentury EEA.



 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



 

 

 

 

Související obsah

Related infographics

Související publikace

Viz také

Temporal coverage

Akce dokumentů