další
předchozí
položky

Article

Správa krajiny – Společný postup pro udržitelné hospodaření s půdou

Změnit jazyk
Article Publikováno 16.12.2019 Poslední změna 20.12.2019
11 min read
Kdo vlastní půdu a její zdroje? Kdo rozhoduje o tom, jak mohou být použity? V některých případech je území soukromým majetkem, který lze koupit a prodat a který je využíván výhradně jeho vlastníky. Jeho používání se často řídí vnitrostátními nebo místními předpisy, například pro udržování lesních oblastí. V jiných případech jsou některé oblasti určeny pouze pro veřejné použití. Krajina však není jen prostor nebo území. Pokud všichni využíváme půdu a spoléháme na její zdroje, udržitelná správa vyžaduje spolupráci vlastníků, regulačních orgánů a uživatelů od místní až po globální úroveň.

V našem každodenním životě může slovo „krajina“ znamenat mnoho věcí zároveň. Může se jím myslet prostor na povrchu pevniny naší planety. Může také znamenat půdu, horniny, písek nebo vodní útvary na zemském povrchu a jeho svrchních vrstvách. V některých případech tento pojem může zahrnovat všechny nerosty a další zdroje, jako je podzemní voda, ropa a drahé kameny v hlubinách dané oblasti. Pro obyvatele venkovských oblastí nebo amatérské zahradníky ve městech může dokonce znamenat osobní a kulturní spojení s venkovským způsobem života nebo spojení s přírodou.

Krajina: komodita nebo veřejný statek?

Tržní hodnota krajiny (daného území) se může výrazně lišit v závislosti na jejím využití, na tom, kde se nachází, a zdrojích, které se v ní nachází. V dějinách nacházíme mnoho příběhů o odlehlých nebo nepříliš oblíbených oblastech, kde ceny pozemků prudce vzrostly po objevení ložisek ropy nebo zlata, nebo o sousedstvích, jako je Kreuzberg v Berlíně, které bylo okrajovým sousedstvím podél Berlínské zdi, jež rychle získalo na významu pro městský život. V důsledku toho rostly ceny pozemků a nemovitostí. Úrodná půda může být rovněž globální komoditou nebo investicí pro nadnárodní společnosti, které kupují velké oblasti po celém světě často na úkor drobné místní produkce.

Koncepce vymezování půdy jako soukromého majetku (jako komodity, kterou lze koupit a prodat) se v závislosti na kulturách a v průběhu času liší. V tradičně kočovných kulturách, jako je kultura Sámů v severním Finsku a Švédsku, byla sezónní migrace na velké vzdálenosti a spoléhání se na přírodní zdroje podél cesty normou a v menší míře je tomu doposud. Tento způsob života závisí na neomezeném přístupu do krajiny a k jejím zdrojům. Komunita využívá území a stará se o něj jako celek. V této souvislosti jsou krajina a její zdroje nad zemí a pod ní společným statkem.

Území také může být sdíleným prostorem a sdíleným statkem vyhrazeným pro využití ze strany konkrétních skupin obyvatelstva. Mnoho vesnic po celém Turecku má přístup k jasně označeným pastvinám, které spásají stáda dané vesnice. Po právní stránce může území patřit státu nebo vesnici jako komunitě, vesnice má však právo tento prostor využívat a rozhodovat o tom, jak ho sdílet.

V některých ohledech se to podobá jiným veřejným prostorům. V městských oblastech mohou orgány určit některé oblasti, jako jsou parky, veřejná prostranství nebo pěší zóny, která budou využívat a sdílet všichni. Mezi veřejné prostory mohou patřit pozemky ve vlastnictví státu nebo orgánu veřejné správy.

V Evropě koncept společných veřejných prostor existuje společně s konceptem oblastí, které jsou jasně a právně definovány jako soukromý majetek, jenž patří jednotlivcům nebo právnickým osobám, jako jsou společnosti nebo organizace. Hranice jsou jasně označeny, často pomocí plotu nebo zdi, a jsou zaznamenány a uznány úřední institucí, jako je katastr nemovitostí nebo obec. Bez ohledu na druh vlastnictví půdy mohou orgány veřejné správy prostřednictvím právních předpisů v oblasti územního plánování také určit, jak budou konkrétní oblasti využívány, například pro bytové, obchodní, průmyslové nebo zemědělské účely.

Vlastnictví lesů: soukromé nebo veřejné?

Správa půdy a jejích zdrojů nebyla nikdy jednoduchá. Oblast označená jako soukromý majetek spravovaná soukromými subjekty může fungovat rovněž jako veřejný prostor a poskytovat veřejné statky. V některých případech lze za veřejný prostor považovat takový prostor, který poskytuje veřejné statky, zatímco jeho zdroje jsou komodity patřící zákonnému vlastníkovi, jako je tomu například u finských lesů.

Více než 70 % Finska je pokryto lesy a zhruba 60 % finských lesů,  které tvoří 440 000 hospodářství, vlastní téměř 1 milion jednotlivců nebo rodin. Tyto relativně malé díly lesa (v průměru 23 hektarů na hospodářství, což zhruba odpovídá 32 fotbalovým hřištím) se dědí z jedné generace na druhou. Počet vlastníků lesů a zemědělců v průběhu času významně poklesl, částečně v důsledku stárnutí populace a stěhování mladých lidí do měst. Dnes jsou největší skupinou vlastníků lesů důchodci a skutečnou správu většiny těchto oblastí zajišťuje rozsáhlá síť sdružení vlastníků po celém Finsku. Přesto mají všichni Finové k těmto soukromým lesům přístup a mohou je využívat.

Ve skutečnosti je více než 60 % lesů v Evropě v soukromém vlastnictví. Podíl soukromého vlastnictví se pohybuje od 75 % ve Švédsku a Francii po méně než 25 % v Řecku a Turecku. Obhospodařování lesů a lesnické činnosti pak mohou provádět veřejné subjekty nebo je lze svěřit soukromým lesnickým společnostem.

Komu náleží povinnost řádné péče?

V zájmu ochrany krajiny a jejích zdrojů a způsobu jejich využívání byla zavedena řada politik a opatření. V Evropě se může jednat o různá opatření od místních předpisů v oblasti územního plánování až po evropské právní předpisy zaměřené na snižování uvolňování průmyslových znečišťujících látek do půdy nebo od propojování zelených oblastí s cílem snížit fragmentaci krajiny až po rozšiřování chráněných oblastí s cílem zachovat rozmanitost přírody. Některá z těchto opatření jsou úzce spjata s hospodářskými odvětvími nebo konkrétními oblastmi politiky. Například společná zemědělská politika EU vyžaduje, aby zemědělci přijali řadu postupů za účelem dosažení „dobrého zemědělského a environmentálního stavu půdy“. Podobně i sedmý akční program pro životní prostředí, kterým se řídí politika v oblasti životního prostředí EU do roku 2020, zahrnuje nepovinný závazek „nulového záboru půdy v čistém vyjádření do roku 2050“ s cílem zastavit šíření městských oblastí často na úrodnou zemědělskou půdu a lesy. Přes zavedení těchto opatření neexistuje soudržný a komplexní soubor politik zaměřených na krajinu a půdu. Nedávná zpráva Evropského účetního dvora zdůrazňuje, že rizika spojená s desertifikací a degradací půdy rostou a že politická opatření postrádají soudržnost. Evropský účetní dvůr mimo jiné doporučuje, aby byla stanovena metodika pro posuzování rozsahu desertifikace a degradace půdy v rámci EU a aby byly členským státům poskytovány pokyny pro ochranu půdy a dosažení neutrality z hlediska degradace půdy.

Pokud jde o přijetí opatření k dosažení těchto politických cílů v terénu, nezáleží to pouze na jednotlivých zúčastněných stranách, jako jsou zemědělci, spotřebitelé nebo urbanisté. Ačkoli naše spotřebitelské volby, jako je vyhýbání se výrobkům osobní hygieny s mikroplasty, způsoby stravování nebo zemědělské postupy, mohou mít dopad na zdraví naší půdy a země, do hry vstupuje mnoho faktorů a dalších zúčastněných stran. Tržní ceny potravin a země, úrodnost půdy, změna klimatu a tlak v důsledku rozrůstání měst mohou ve svém součtu nutit zemědělce, aby pěstovali monokulturu nebo přijali intenzivní zemědělské postupy s cílem zůstat ekonomicky životaschopní. Není divu, že mnoho zemědělských komunit v celé Evropě čelí opouštění půdy a stěhování mladých lidí do městských oblastí, zejména v oblastech s nízkou zemědělskou produktivitou. Podobně se mohou jednotliví urbanisté rozhodnout omezit rozrůstání měst přeměnou starých průmyslových areálů na nové městské oblasti, ale orgány nemusí mít k dispozici potřebné zdroje. V mnoha případech může být čištění a sanace půdy v průmyslových oblastech nákladnější než rozšiřování infrastruktury a výstavbu na zemědělské půdě.

Kdo nese odpovědnost?

V některých oblastech politiky, jako je znečištění půdy, může být velmi obtížné určit odpovědnost. V dané oblasti může být určitá část kontaminace způsobena nadměrnou aplikací hnojiv a pesticidů ze strany zemědělce. Další znečišťující látky uvolňované v odvětví dopravy, průmyslu nebo energetiky mohou být přenášeny větrem a deštěm nebo v důsledku povodní. Z potravin vyrobených na poli a z jejich dopravy do měst má v konečném důsledku prospěch celá společnost.

Některé ze zdrojů obsažených v zemi, včetně písku a štěrku, jsou globálními komoditami. Koncoví uživatelé se mohou nacházet daleko od místa těžby. Podle nedávné zprávy UNEP (Program OSN pro životní prostředí) se celosvětová poptávka po písku v posledních dvou desetiletích ztrojnásobila v důsledku urbanizace a rozvoje infrastruktury. Pravidla pro těžbu a jejich vymáhání se mohou v jednotlivých zemích lišit. Spolu s rostoucí poptávkou a nezákonnými postupy těžby mohou tyto rozdíly ve správě vést k dalšímu tlaku na již zranitelné ekosystémy, jako jsou řeky a pobřežní oblasti, kde se písek těží. Podobně i jiné činnosti související s těžbou uhlí, vápence, drahých kovů nebo drahokamů mohou mít stejně významné dopady (např. kontaminace nebo odstranění vrstev ornice) na ekosystémy v blízkosti těžby.

Definování měřitelných cílů a dosažení dohody o nich může pro správu představovat další výzvu. Například víme, že pro zdravou a úrodnou půdu a pro zmírňování změny klimatu jsou nezbytné organické složky půdy, jako jsou zbytky rostlin. Proto se EU ve svém Plánu pro Evropu účinně využívající zdroje zavázala ke zvýšení objemu organických složek půdy. Jak ale můžeme přesně změřit změnu, když neznáme současné množství organických složek v evropské půdě? Za tímto účelem zahájilo Společné výzkumné středisko Evropské komise počáteční průzkum půdy zahrnující zhruba 22 000 vzorků půdy z celé EU.

Krajina a půda jsou v celosvětovém měřítku a v Evropě stále častěji považovány za životně důležité a omezené zdroje, které čelí rostoucím tlakům, včetně tlaků souvisejících se změnou klimatu a ztrátou biologické rozmanitosti. Například nedávná zvláštní zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu přináší ucelenou perspektivu v případě výzev, které nás čekají, v souvislosti degradací půdy, udržitelném hospodaření s půdou, zabezpečení dostatku potravin a toky skleníkových plynů v suchozemských ekosystémech v souvislosti se změnou klimatu. Zpráva IPBES (Mezivládní vědecko-politická platforma pro biologickou rozmanitost a ekosystémové služby) zdůrazňuje rozsah globální degradace půdy a její důsledky. Nedávné celosvětové hodnocení platformy IPBES upozorňuje na zrychlující se pokles biologické rozmanitosti, včetně druhů žijících na pevnině, který je způsoben mimo jiné změnami ve využívání půdy.

V posledních letech se toto uznání existence problému postupně proměnilo v zastřešující cíle a struktury. Cíle udržitelného rozvoje OSN – zejména cíl č. 15: Život na souši a cíl č. 2: Konec hladu – závisí na zdravé půdě a udržitelném využívání půdy. Globální partnerství v oblasti půdního hospodářství Organizace pro výživu a zemědělství OSN má společně s regionálními partnerstvími za cíl zlepšit správu půdy a podporovat udržitelné hospodaření s půdou tím, že shromáždí všechny zúčastněné strany, od uživatelů půdy po tvůrce politik, aby společně diskutovali o otázkách půdy. Mnoho politických dokumentů EU, včetně tematické strategie týkající se půdy a strategie v oblasti biologické rozmanitosti EU, vyžaduje ochranu půdy a zajištění udržitelného využívání půdy a jejích zdrojů.

Navzdory tomuto celosvětovému a evropskému úsilí vzhledem ke složitosti správy spojené s krajinou a půdou z velké části chybí závazné cíle, pobídky a opatření pro ochranu půdy a půdních zdrojů.

V různých částech společnosti však probíhají rozličné iniciativy s cílem lépe spravovat naši krajinu a půdu. Tyto iniciativy sahají od zlepšení našeho monitorování životního prostředí, návrhů na reformu politiky (např. zemědělství), výzkumných iniciativ a sdružení podporujících zemědělství šetrné k životnímu prostředí až po spotřebitele, kteří nakupují udržitelné potraviny. V konečném důsledku máme všichni povinnost řádné péče a neseme odpovědnost, protože když jde o krajinu a půdu, jsme všichni uživateli, vlastníky, regulátory, správci i spotřebiteli.



 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Permalinks

Geographic coverage

Temporal coverage

Topics