Jeden z evropských pohledů na udržitelnost

Rozhovor s Gerben‑Janem Gebrandym

Co je největším problémem pro životní prostředí? Jak jej můžeme řešit?

Největším problémem je nadměrné čerpání přírodních zdrojů. Lidská spotřeba překračuje přírodní možnosti naší planety. Náš způsob života, a konkrétněji způsob, jakým řídíme svou ekonomiku, je prostě neudržitelný.

Světová populace za několik desetiletí dosáhne devíti miliard a budeme potřebovat o 70 % více potravin. Druhým úkolem je tedy najít způsoby, jak uživit stále početnější obyvatelstvo naší planety v situaci, kdy už nyní narážíme na nedostatek mnoha zdrojů.

Abychom mohli těmto výzvám čelit, musíme pozměnit základy fungování našeho hospodářství. Naše ekonomiky například nepřikládají hospodářský význam mnoha výhodám, které získáváme zdarma. Hodnota lesů se bere v úvahu jen tehdy, když se přemění ve dřevo, ale nikoli v případě, že jsou ponechány nedotčené. V ekonomice by se nějakým způsobem měla odrážet hodnota přírodních zdrojů.

Můžeme skutečně změnit základy fungování našeho hospodářství?

Pracujeme na tom. Myslím si, že jsme už velice blízko nalezení způsobu, jak do ekonomiky včlenit plnou hodnotu přírodních zdrojů.

Ještě důležitější však je, že existují tři hybné síly, které nutí průmysl k efektivnějšímu využívání zdrojů. První je nedostatek zdrojů. Již nyní pozorujeme to, čemu já říkám „zelená průmyslová revoluce”. Nedostatek zdrojů nutí společnosti zavádět postupy zaměřené na obnovu zdrojů a jejich opětovné využívání nebo hledat jiné způsoby umožňující efektivní využití zdrojů.

Další hybnou silou je tlak ze strany spotřebitelů. Podívejte se na reklamu. Velcí výrobci automobilů již nehovoří o rychlosti, ale o ekologickém chování vozu. Lidé navíc mnohem více vnímají pověst společnosti, pro kterou pracují.

Třetí hybnou silou jsou právní předpisy. Musíme neustále zlepšovat legislativu týkající se životního prostředí, protože ne všeho se dá dosáhnout prostřednictvím tržních tlaků, nedostatku zdrojů a tlaku spotřebitelů.

Co je nejdůležitějším faktorem v rámci rozhodování spotřebitelů?

Je to rozhodně cena. Pro velkou část společnosti je přílišným luxusem rozhodovat se na základě jiného důvodu, než je cena. Přesto je však možné se rozhodnout pro spotřebu sezonních a místních potravinářských výrobků nebo čerstvých výrobků, které jsou často i levnější. Zcela jasně to prospívá zdraví těchto osob i celé společnosti.

Rozhodování o udržitelnější alternativě závisí na infrastruktuře i na informovanosti lidí o jejich vlivu na životní prostředí. Jestliže neexistuje veřejná dopravní infrastruktura, nemůžeme očekávat, že lidé přestanou jezdit do práce autem.

V případě legislativy zase platí, že pokud nedokážeme vysvětlit smysl určitých pravidel nebo právních předpisů, jejich prosazování bude téměř nemožné. Musíme lidi zapojit a přesvědčit je.

To často vyžaduje převedení vědeckých poznatků do jazyka každodenního života, což je užitečné nejen pro občany, ale i pro politiky.

Co by bylo v případě konference Rio+20 považováno za úspěch?

Potřebujeme konkrétní výsledky, jako je dohoda o novém institucionálním rámci nebo konkrétní cíle v oblasti zelené ekonomiky. Ale konference může mít velký vliv i bez konkrétních výsledků.

Velmi podporuji zřízení mezinárodního soudu pro trestné činy týkající se životního prostředí nebo institucionální uspořádání, které by včas zabránilo vzniku takových bezvýchodných situací, jakých jsme byli svědky během posledních kol jednání o životním prostředí.

Bez ohledu na to, zda bude dosažen pokrok při vytváření takových institucí, je velkým krokem vpřed už samotný fakt, že diskutujeme a snažíme se najít společná řešení. Donedávna celosvětová jednání o životním prostředí rozdělovala svět na dvě části: rozvinuté a rozvojové země.

Domnívám se, že tento bipolární přístup nyní opouštíme. Mnohé rozvojové země v důsledku své vyšší ekonomické závislosti na přírodních zdrojích budou mezi prvními, koho ovlivní celosvětový nedostatek zdrojů. Jestliže konference v Riu přesvědčí mnohé z nich k tomu, aby se přizpůsobily udržitelnější praxi, budu to považovat za velký úspěch.

Může v této souvislosti Evropa rozvojovému světu nějak pomoci?

Koncepce zelené ekonomiky se nevztahuje jen na rozvinuté země – ve skutečnosti předpokládá delší perspektivu. V současnosti mnohé rozvojové země prodávají své přírodní zdroje za velmi nízké ceny. Krátkodobé vyhlídky jsou mámivé, ale mohly by také znamenat, že tyto země vyprodávají pod cenou svůj budoucí blahobyt a růst.

To se ale, myslím, nyní mění. Vlády se více zabývají dlouhodobými důsledky vývozu zdrojů. Také průmysl v mnoha rozvojových zemích začal investovat do udržitelnosti. Tyto země stejně jako jejich protějšky v rozvinutém světě narážejí na nedostatek zdrojů. To je velmi silná finanční pobídka pro společnosti na celém světě.

Osobně se domnívám, že bychom mohli pomoci tím, že otevřeme své zemědělské trhy a umožníme rozvojovým zemím vytvářet větší přidanou hodnotu. v danou chvíli zahraniční společnosti přicházejí a těží zdroje, což přináší velmi malý ekonomický užitek tamnímu obyvatelstvu.

Z obecného hlediska je klíčové zemědělství. Podíváme-li se do budoucna na výzvy spojené s celosvětovou výrobou potravin, je jasné, že potřebujeme více potravin. a to vyžaduje zvýšení efektivity výroby v rozvojových zemích. Zvýšení zemědělské výroby v rozvojových zemích by také omezilo jejich vlastní dovoz potravin.

Co pro vás jako pro evropského občana znamená „žít udržitelně”?

Znamená to řadu maličkostí, například obléknout si svetr, místo abych přepínal topení na vyšší stupeň, využívat veřejnou dopravu, místo abych jezdil autem, a pokud možno nelétat letadlem. Znamená to také usilovat o to, aby moje děti a ostatní lidé pochopili koncepci udržitelnosti a dopady svého každodenního rozhodování.

Nemohu říci, že vzhledem k mé práci je vždy možné se vyhnout létání. Ale právě proto musíme dosáhnout toho, aby bylo létání mnohem udržitelnější při všem našem neudržitelném spotřebitelském chování. To je výzva pro zelenou ekonomiku.