Od dolů k odpadu a ještě dál

V květnu 2011 zaplnily prodejnu Apple na Fifth Avenue v New Yorku davy lidí z celého světa, kteří si sem přijeli koupit nejnovější iPad2. Vše, co bylo toho dne dodáno, bylo během několika hodin vyprodáno. Prodejna na Fifth Avenue byla jednou z těch, co měly štěstí. Mnohé prodejny Apple po celém světě mohly jen přijímat objednávky a dodávat až o několik týdnů později.

Toto zpoždění nebylo způsobeno nesprávným obchodním plánováním nebo příliš úspěšnou reklamní kampaní. Bylo důsledkem řady pohrom na druhé straně planety. Pět hlavních součástek výrobku iPad2 se vyrábělo v Japonsku, které 11. března 2011 postihlo zemětřesení. Výroba některých těchto komponentů mohla být snadno přemístěna do Jižní Koreje nebo Spojených států, avšak digitální kompas nikoli. Jeden z jeho klíčových výrobců se nacházel méně než 20 km od reaktorů ve Fukušimě a musel svůj závod uzavřít.

Toky surovin pro výrobní linky

V našem provázaném světě začíná životní pouť mnoha elektronických zařízení v dole, který se většinou nachází v některé rozvojové zemi, a ve středisku pro vývoj výrobků, které většinou sídlí v některé rozvinuté zemi. Výroba přenosných počítačů, mobilních telefonů, automobilů a digitálních fotoaparátů dnes vyžaduje prvky vzácných hornin, jako je neodym, lanthan a cer. Ačkoli mnoho zemí disponuje nevyužitými zásobami, těžba je nákladná a v některých případech i toxická a radioaktivní.

Po vytěžení jsou materiální zdroje obvykle převáženy do míst jejich zpracování a tam se z nich stávají komponenty různých výrobků, které jsou opětovně přepravovány do jiných míst k montáži. v době, kdy zařízení kupujeme, jeho různé součástky již prodělaly cestu kolem světa a v každé etapě své pouti zanechaly stopu na životním prostředí.

Totéž platí o potravinách na našem stole, nábytku v našich obývacích pokojích a palivu v našich automobilech. Většina materiálů a zdrojů se získává, zpracovává na spotřebitelské výrobky nebo služby a dopravuje do našich, převážně městských domovů. Například dodávky pitné vody do evropských domácností neznamenají pouze spotřebu určitého množství vody z vodních rezervoárů. k tomu, aby byla voda uzpůsobena pro spotřebu, potřebujeme infrastrukturu a energii pro její dopravu, skladování, úpravu či ohřev. Po „použití“ potřebujeme další infrastrukturu a energii sloužící k její likvidaci.

Vše pro spotřebu

Některé dopady naší úrovně spotřeby a spotřebitelských zvyklostí na životní prostředí nejsou na první pohled zřejmé. Výroba elektřiny pro nabíjení mobilních telefonů a zamrazování potravin uvolňuje emise oxidu uhličitého do ovzduší, což přispívá ke změně klimatu. Dopravní a průmyslová zařízení uvolňují látky znečišťující ovzduší, například oxidy síry a oxidy dusíku, které jsou škodlivé pro lidské zdraví.

Miliony lidí směřující v létě na jih vystavují cílové oblasti své dovolené zvýšenému náporu. Kromě emisí skleníkových plynů způsobených jejich cestou zvyšuje potřeba jejich ubytování poptávku po materiálních zdrojích a elektrické energii ve stavebnictví. Sezonní růst místní populace během suchých letních měsíců vyžaduje zvýšenou spotřebu vody pro účely hygieny a trávení volného času. Znamená to také úpravu většího množství odpadních vod, dopravu většího množství potravin do těchto oblastí a zvládání většího objemu odpadů.

I přes nejasnosti ohledně přesného rozsahu dopadů na životní prostředí je zcela zřejmé, že není možné pokračovat v získávání zdrojů v dnešním měřítku a stávajícími způsoby. Jednoduše řečeno máme omezené množství životně důležitých zdrojů, jakými jsou úrodná půda a voda. To, co často začíná jako místní problém – nedostatek vody, kácení lesů za účelem získání pastvin nebo vypouštění znečišťujících látek z některého průmyslového zařízení – se snadno může stát problémem celosvětovým a systémovým, který ovlivňuje nás všechny.

Jedním z indikátorů spotřeby zdrojů, který vytvořila organizace Global Footprint Network, je tzv. ekologická stopa. Odhaduje spotřebu jednotlivých zemí vyjádřenou jako využití půdy v celosvětovém měřítku, a to včetně nepřímého využití půdy pro účely výroby zboží a pohlcování emisí CO₂. Podle této metodiky zanechal v roce 2007 každý člověk ekologickou stopu odpovídající 2,7 globálního hektaru.

To daleko převyšovalo hodnotu 1,8 globálního hektaru, který je každému z nás k dispozici pro to, abychom mohli zachovat svou spotřebu, aniž bychom ohrozili produkční schopnost životního prostředí (Global Footprint Network, 2012). v rozvinutých zemích byl tento rozdíl ještě výraznější. Země EEA spotřebovaly 4,8 globálního hektaru na obyvatele, ačkoliv mají k dispozici „biologickou kapacitu“ ve výši 2,1 globálních hektarů na osobu (Global Footprint Network, 2011).